Jiří Traxler
Jiří Traxler
Jiří Traxler, narozen 12. března 1912 v Táboře, byl významnou postavou české hudební scény, jehož talent přesáhl hranice vlasti. Jako pianista, skladatel, textař a hudební aranžér zanechal nesmazatelnou stopu v oblasti jazzu a populární hudby. Byl současníkem Jaroslava Ježka a jeho hudební dráha započala studiem na Hudebním ústavu v Táboře, který dnes nese jméno Oskara Nedbala. Jeho první profesionální zkušenosti získal v orchestru svého staršího bratra Josefa, známém jako „The Red Ace Players“.
Traxlerovo hudební nadání se projevovalo již v mladém věku, což dokládá i jeho tvorba pro hru „Hledá se zlato“ ještě během studií práv. V období mezi lety 1935 a 1937 působil v Orchestru Gramoklubu v Praze, kde vydal své první skladby „Feelin´ low“ a „Short story“. Jeho autorská práva byla oficiálně uznána v roce 1937 přijetím do Ochranného svazu autorského (OSA). V roce 1938 přispěl několika kompozicemi, jako „Full Moons Music“, „Noisy Serenade“, „Roaring in F“ a „Blues“, pro Swing Band Jaroslava Ježka, ačkoli notový materiál k těmto dílům se bohužel ztratil.
Jeho kariéra nabrala na obrátkách po uzavření pětileté smlouvy s R. A. Dvorským, která mu umožnila přístup do studií Ultraphon, pražského rozhlasu a koncertních pódií. V rámci této spolupráce působil jako aranžér, textař, překladatel a konferenciér. Během svého působení u Dvorského spolupracoval na nahrávkách s Karlem Vlachem pro firmu Ultraphon a nahrával pro firmu Esta s orchestry J. Maliny, E. Ludvíka, J. Maudra a S. E. Nováčka. Jeho hudební vliv se projevil i ve filmové tvorbě. V roce 1938 se podílel na hudbě k filmu „Eva tropí hlouposti“ společně s Kamilem Běhounkem a v roce 1941 vytvořil jazzové přepracování tří skladeb Rudolfa Frimla pro film „Za tichých nocí“. V roce 1944 složil hudbu a texty k filmu „Sobota“ s Josefem Stelibským na návrh Miloše Havla.
Po vypršení smlouvy s R. A. Dvorským se Traxler vrátil k hudebnímu nakladatelství Mojmíra Urbánka, avšak po znárodnění nakladatelství v únoru 1948 byla smlouva předčasně ukončena. Následně se věnoval psaní textů po skončení spolupráce s Karlem Kozlem a překladům amerických hitů, které byly zpívány i za komunistického režimu, byť ne pod jeho vlastním jménem. Jeho autorská činnost zahrnovala i muzikál „Tak jako v nebi“ z roku 1947, na kterém spolupracoval s Petrem Karešem, a hudbu k polské komedii „Moje žena Penelopa“ z roku 1949, která byla z politických důvodů zakázána.
Vzhledem k politické situaci v Československu se Jiří Traxler rozhodl pro ilegální opuštění země 29. prosince 1949. Po pobytu v uprchlickém táboře ve Valka v NSR, kde půl roku pracoval na hudebních produkcích pro americké vojáky a vytvářel aranžmá pro rádio Frankfurt nad Mohanem, se díky svým jazykovým znalostem uplatnil v Internacional Refugee Organisation (IRO). Dne 1. dubna 1951 přistál v Halifaxu v Kanadě.
V Kanadě začínal s různými zaměstnáními, včetně hry na klavír v restauraci. V říjnu 1951 se v Montrealu oženil s Jarmilou, vídeňskou Češkou a emigrantkou. Jeho profesní dráha v Kanadě pokračovala jako externista v CBC a zejména jako technický ilustrátor u firmy Canadair Ltd., kde pracoval téměř 25 let (1952–1976). Po odchodu do penze žil v chatě v kopcích severně od města, později se od roku 1995 usadil v Edmontonu, hlavním městě provincie Alberta. S Jarmilou měli dvě dcery a dva vnuky.
I ve vyšším věku zůstal Jiří Traxler aktivní. K příležitosti svých 95. narozenin zahrál na elektrické piáno v aule albertského parlamentu v Edmontonu. V roce 1980 vyšly jeho paměti „Já nic, já muzikant“, které se dočkaly dalšího vydání v roce 1994. V roce 2008 vyšla jeho nová kniha „Já nic, já muzikant… na penzi-Literární etudy jazzového mohykána“. Jeho hudební odkaz je připomínán i prostřednictvím profilového CD „Bláznivý den“ z roku 1996, na kterém zpívaly Sestry Havelkovy, a písní zařazených do repertoáru vokálního kvartetu The Swings. Jeho hudba zazněla i ve filmu „Obecná škola“ z roku 1991. Karel Černoch jej v roce 2007 označil za legendu české populární hudby a jediného žijícího současníka Jaroslava Ježka.
V roce 2015 byla na motivy jeho života a díla uvedena v Národním divadle hudební komedie „V rytmu swingu buší srdce mé“, s hudbou Martina Vačkáře a Ondřeje Havelky, kde roli Jiřího Traxlera ztvárnil Igor Orozovič. V inscenaci zazněla jeho díla jako „Bílé mraky“, „Opona padá“, „Potkal jsem svůj sen“ a „Jedu nocí“.
Jiří Traxler byl oceněn Masarykovou cenou v roce 2006 udělenou Českým a slovenským sdružením v Kanadě a v roce 2009 obdržel ocenění k 90. výročí OSA „Za přínos české hudbě“. Jeho život a dílo byly tématem dokumentárního filmu Ondřeje Havelky „Poslední Mohykán“, který získal zvláštní cenu poroty na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Turíně v roce 2009. Tento film zachycuje českou historii 20. století z pohledu jazzového hudebníka.
Odborníci jako PhDr. I. Poledňák a Z. Mácha označili jeho skladbu „Feelin´ low“ za jedno z nejpozoruhodnějších děl české jazzové historie. PhDr. L. Dorůžka a PhDr. Ivan Poledňák vyzdvihli jeho skladby a aranžmá pro Orchestr Gramoklubu, zejména „Roaming in F“ a „Feelin´ low“, jako jedny z nejvýznamnějších přínosů českého jazzu mezi dvěma světovými válkami. PhDr. Josef Kotek, CSc. ocenil jeho intelektuální přemýšlivost, tvůrčí noblesu a poetičnost.
Jiří Traxler zemřel 7. dubna 2011 v kanadském Edmontonu.
Dakota Johnson kdo to je?
Jet Li wikipedia
Francouzštinář
Puritánka wikipedia
Josef Šimek
Cikán co znamená
Jiří Fadrný
Sloupkař kdo je to?
Josef Paleček
Abbé přesný výraz
Jiří Konvrzek
Aretha Franklin kdo to je?
Jiří Sedláček
